Řekl bych, že je v Českých luzích a hájích tak trošku „přepapuchalkováno“, přesto si dovolím napsat krátký článek, ve kterém bych Vás seznámil s pocity, které jsem si odvezl z tak krásného ostrova, jako je Runde. A jak bývá mým zvykem, vezmu to opět z jiného soudku.
Pro a proti
Když mě Michal opět oslovil, jestli bych s ním nejel ve stejný termín jako předloni do Norska za „létajícími tučňáky", říkal jsem si, jestli to nebude zbytečná cesta, když už jsem na ostrově před dvěma roky byl. Vše jsem si v klidu vyhodnotil a předběžně svojí účast potvrdil. Bohužel a teď už mohu s klidným svědomím říci, bohudík, jsem musel výrazně doplnit fototechniku, protože se zkušenostmi, které jsem nabil předloni, mi bylo jasné, že bych se stávajícím vybavením neobstál. Canon EOS 30D + EF 100-400mm f/4,5-5,6L IS USM a Canon EOS 1DMark III + EF 300mm f/2,8L IS USM je markantní rozdíl jak v rychlosti, tak i v kresbě. O to větší byla výzva, se s touto kombinací porvat v terénu. Bohužel jsem nemohl své přírůstky vyzkoušet před cestou na Runde. Snaha sice byla - při pokusu vyfotit vlhy pestré - ale vzhledem k nepřízni počasí se to nezdařilo. Naštěstí jsem měl při ruce pět zkušených fotografů, kteří byli připraveni kdykoliv poradit.
Papuchalk bělobradý (Fratercula artica)
Ústřičník velký (Heamatopus ostralegus)
Ústřičník velký (Heamatopus ostralegus)
Cesta, která se zdá nekonečná.........
Cesta do Norska je vždy obklopena mnoha otazníky. Pocit, že jsem něco zapomněl, mě nenechává klidným a hned po příjezdu k Michalovi zjišťuji, že mi chybí umělé nástrahy na chytání ryb. A tak už vím, že si na Runde nezachytám a prut včetně navijáku nechávám doma. Sraz byl jako předloni v Praze na Černém mostě. Tibor s Martinem jeli až z Moravy a Jirka s Jirkou M. z Jižních Čech. Po přeskupení všech zavazadel do auta (kačeny) se vyráží směr Rostock. Další z otazníků je, jestli se stihneme včas dopravit na trajekt. Nečekané komplikace na dálnici v Německu by stály drahocenné minuty a obavy z pohledu na trajekt, který nám odplouvá před očima, jsou na místě. Michal tedy nenechává nic náhodě a ujímá se řízení a jako vždy si vystřihne svojí 12hodinovku. Z Rostocku odplouváme o dvě hodiny dříve, než byl původní plán, což nás všechny těší. Plavba proběhla v pořádku a po vylodění nabíráme směr Kodaň. Zhruba po 50km najíždíme na dálnici, po které jedeme až do Norska. Je to únavná a nekonečná cesta. O trošku zpestření jsem se postaral já a to v Goteborgu, nazval bych to „česká myška", když jsem si nenajel do správného pruhu a na poslední chvíli odbočil. V tu chvíli se ozvalo několik švédských klaksonů, ale i vedoucí zájezdu. Bohužel si neuvědomil, že jsem svojí nešikovností předjel stojící kolonu cca 30 aut. Posledních 400km je opravdu za trest a pohledem do kačeny je vidět jasná únava všech zúčastněných. V tu chvíli by nás neprobudily ani Michalovi vypalovačky z dob první republiky, kdo to zažil, ví, o čem mluvím. Před blížícím se trajektem v Norsku stojí za zmínku dva nevídaní živočichové a to medúza o velikosti fotbalového míče a bílá suchozemská velryba. Od Runde nás dělí několik desítek kilometrů a všichni včetně mě jsou natěšení na okamžik, kdy spatří ten správný ostrov. Proč správný? Protože vedoucí zájezdu, i přes přísný zákaz hazardních her během cesty, se vsází o deset eur, že ostrov, který je před námi, je ten vysněný. Bohužel tomu tak není a já jsem bohatší o deset eur, které doteď nevidím. Nicméně proslov vedoucího zájezdu, který byl zdokumentován Jirkou, nás natolik rozesmál, že v tu chvíli nikdo nepociťoval únavu, která na nás doléhala po 26 hodinách jízdy.
Jirka Zajíc při relaxu
Martin Mecnarowski, uspokojivý pohled při focení letovek papuchalků
Tibor Popela v akci na pobřeží
Cesta za námi, teď už jenom „pohodička"
Cestou si plánuji, jak se po příjezdu na ostrov hned odeberu na „papuchalčí" skálu a budu si užívat nových foto přírůstků. Jenže to bylo v době, kdy únava nebyla vůbec znát a tak realita ve finále byla úplně jiná. Po nanošení všech zavazadel do chaty a pohledem na postel se ve mně vyvolal „únavový syndrom", v tu chvíli mi byla skála s papuchalky i technika takříkajíc ukradená. Netrvalo dlouho a nejenom já jsem se spokojeně válel v posteli. Mimochodem, bydleli jsme v té samé chatě, jako předloni, což je pro výstup na vrcholky ostrova naprosto ideální. Focení jsem si chtěl maximálně užít. Plánování ještě před odjezdem, ale i na místě se ukázalo jako zbytečné. Samozřejmě prvním ukazatelem, co se bude dnes fotit, bylo počasí, které je ale na ostrově tak proměnlivé, že se během hodiny dokáže otočit o 100%. Druhým ukazatelem, aspoň u mě, byla momentální únava. Byly ale dny, kdy jsem se na vrcholek ostrova vyškrábal i třikrát, což se zákonitě projevilo druhý den, obzvlášť ke konci týdne, kdy únava rostla. Kdybych měl zhodnotit počasí, tak celý týden foukal nepříjemný vítr, který na vrcholcích ostrova sílil. Prakticky skoro celý týden se valila přes ostrov mlha a to zejména v ranních a podvečerních hodinách, takže nemělo význam šlapat na nejvyšší bod ostrova tzv. „view point".
Jen pro představu, po návratu z papuchalčí skály a celodenním focení jsme se s Jirkou domluvili, že se půjdeme pokusit o noční krajinu, kterou, abych se přiznal, moc nezvládám. Po nabrání „energie" v podání špaget ala Boloňa jsme vyrazili v jednu hodinu ranní na pobřeží bičované vlnami. Tam jsme se zdrželi do 3.30h a pořídili každý několik snímků. Po domluvě jsme došli k závěru, že by bylo škoda nevyužít ranní východ slunce a tak nás čekal další výstup na ostrov. Z minula jsem věděl o místě, které jsem se snažil vyfotit při západu slunce, jenže snímky nebyly dle mých představ a právě východ slunce by v tomto případě byl ideální. Po příchodu na dané místo jsme spolu s Jirkou připravili techniku a ulehli jsme do trávy s mechem a čekali na slunce, které vycházelo ve 4.10h. Jirka si zapálil cíčko a jen tak jsme tam leželi........................:"to je pohodička", zaznělo z mých úst. Slunce se dralo na svět a naše obličeje byly přilepeny k hledáčkům fotoaparátů. Opět jsme pořídili několik snímků a cestou dolů k chatě a pohledem na létající chaluhy v ranním světle padl další verdikt - jdeme na chaluhy - sil už nebylo nazbyt, ale chaluhu, když jí olizují ranní paprsky slunce, musím mít. Zhruba 200m v kopci sedí na velkém kameni jedna krasavice, jenže pohled na východ v nás vyvolal obavy. Blížící se mraky nám přece nezhatí fotografie a tak se na sebe s Jirkou podíváme, zahazujeme batohy a pelášíme k velkému kameni, na kterém nám tak krásně pózuje chaluha velká. Bohužel byla otrlá a tak tam stála jak slepice i přesto, že jsme se k ní přiblížili na 1,5m. Posléze slunce zalezlo za mrak a byla doslova tma. Nezbývalo, než sejít po vyčerpávajícím dni do chaty, posnídat a ulehnout do postele. Bylo 7h ráno, když jsem se ocitl v pelechu a to jsem netušil, že v 10.30h se probudím s myšlenkami, kam dnes znovu vyrazím.
Chaluha velká (Stercorarius skua)
Lov Terejů na moři
Jiří Zajíc pozující na pobřeží
Pohled do nitra Michalovy osmikule :-)
Jako na houpačce
Na pondělí v 18.00h jsme měli domluvenou výletní loď s tím, že si vyfotíme okřídlené obyvatele, na které je naše technika krátká anebo k nim není přístup. A to ještě nikdo netušil, co nás na „výletě" čeká. Po krátkém seznámení s kapitánem a ujasnění oč nám jde, vyrážíme na moře k západním útesům ostrova Runde. Na lodi je celkem 9 fotografů (kromě naší sestavy s námi pluje Zdeněk Souček a Štefan s Lenkou). Když míjíme jižní cíp ostrova, otevírá se nám pohled, který známe pouze z ptačí perspektivy. Je to úplně jiný pohled, který ve mně vyvolal mnohem větší atmosféru života útesových ptáků. Čím víc se blížíme pod „papuchalčí" skálu, tím větší koncentraci plujících papuchalků vidíme. Úkol zní jasně, co nejblíže se k nim dostat, bohužel i objektiv 300mm/f 2,8L IS USM s nasazeným dvojkovým extenderem je krátký, a tak po několika marných pokusech pokračujeme dál. Plujeme podél útesů a tu se před námi objeví skála vyčnívající z moře, na které je takřka boj o místo. Na skále se mačkají kormoráni, alky, alkouni, takže se tu po domluvě s kapitánem zdržíme delší dobu. Ve chvíli přiblížení ke skále se ozývá naprosto ojedinělý zvuk závěrek fotoaparátů, mimo to se z úst vedoucího zájezdu ozývá směrem ke kapitánovi neustále „ direct, back, little left" apod. Po zaplnění bezmála poloviny 16GB karty kapitán zvolá, jestli bychom chtěli vidět orli a tak opouštíme místo pózujících ptáků. Pohled na vznášející se orli, kteří provádějí souboje nebo pomocí vzdušných proudů stoupají do vyšších pater útesů je úchvatný. Jenže to nejlepší a dovolím si tvrdit, že nejlepší z celého týdne mělo teprve přijit. Naše zraky se zaměřily na širé moře, kde se hejno terejů chystalo k lovu. Toto představení jsem nikdy v životě na vlastní oči neviděl, pouze v dokumentárních pořadech v televizi. A tak není divu, že jsem se těšil jak malý kluk. Ještě než jsme se vzdálili od útesů, kapitán řekl, abychom se drželi a potom následovala drsná plavba ve velkých vlnách. Když se přivalila vlna, která do nás narazila z boku, tak to s námi houplo takovým způsobem, že jsem v tu chvíli myslel, co si počnu, až se budu plácat v moři. Jednou rukou jsem se ve stoje držel jakéhosi krytu pohonu lodi a druhou držel techniku. Tato adrenalinová plavba lodí trvala několik minut, než jsme lovící tereje obepluli a mohli se natočit tak, aby vlny narážely do zádě, což, v dané situaci, bylo vysvobození. Když se ocitáme přímo v hejnu, tak zjišťuji, že jsem „dlouhý" a vzniká spousta snímků s uřízlými křídly. Ani ve snu mě nenapadlo si sundávat extender, to by se rovnalo nedobrovolnému koupání v moři. I přesto vzniklo několik snímků zachycující tereje v letu. Po několika minutách přestávám fotit a jen s nadšením sleduji představení v podání lovících terejů. Jedním slovem fantazie a všem bych to přál vidět.
Při cestě zpět do přístavu je každý plný dojmů a probírají se ty nejhorší scénáře. Přesto, že to nebyla procházka růžovou zahradou, tak jsem nebyl sám, kdo by si tu cestu ještě jednou nezopakoval. Rozhodně to za tu podívanou stálo.
Pokus o noční krajinu
Pokus o noční krajinu II.
Krajina , ostrov Runde
Pohled na papuchalčí skálu
Už jen vzpomínky
Byl to opět výborný týden, pokud se sejde skvělá parta lidí jako v tomto případě, je na co vzpomínat. Na ty záporné věci, kterých bylo opravdu málo člověk hned zapomene a má v hlavě uložené jen ty skvělé zážitky. Pokud budu mít možnost se na ostrov ještě jednou vrátit a to snad už naposledy (nikdy neříkej nikdy) tak nebudu váhat ani minutu. Přece jenom jsou věci, které jsem neměl letos možnost odfotit a rád se k nim někdy vrátím. Tímto bych chtěl poděkovat všem zúčastněným za nádherný týden.
Pohoda, klídek, cigárko......... Jiří Zajíc + Tibor Popela
Skoro neviditelný Martin Mecnarowski při snaze zachytit ústřičníka
Touto fotografií bych to opět zakončil. Zleva Jiří Zajíc, Michal Jirouš (vedoucí zájezdu), já, Martin Mecnarowski, Jiří Míchal a Tibor Popela
"Postrach ostrova Runde"
Ostatní fotografie pořízené na ostrově je možné shlednout v galerii.